Zimní zahrada / Monika Zgustová

Zimní zahrada exponuje intimní život hrdinky mezi dvěma muži na pozadí "velkých dějin". Příběh se odehrává v rozpětí několika posledních desetiletí - do invaze, po invazi, po převratu. Svým způsobem jako by souvisel s autorčiným předcházejícím románem Tichá žena, především postavou aristokratické babičky. Sama vypravěčka Eva má silné umělecké cítění, prožívá napětí mezi svým vnitřním světem a proměnami doby, jež jí znemožnila studia a uplatnění. Ze dvou nápadníků je jí přirozeně blízký Karel, talentovaný malíř a hudebník, ale jejich vztah nedojde naplnění, zatímco druhý, bezcharakterní kariérista Milan, kterého si Eva neváží, paradoxně si ji k sobě připoutá. Karel v srpnu emigruje do Paříže, Milan se uplatní za normalizace, jako se bezskrupulózně i na Evin účet uplatňoval už předtím, a samozřejmě úspěšně i po převratu. Eva zůstává se svou babičkou osamocena. Jako se dříve nesmířila s ideologickou nadvládou poúnorového režimu, nenašla své místo ani v nových poměrech, které vnímá jako povrchní a ryze konzumní. Příběh končí vlastně groteskně: namísto dlouho očekávaného setkání Evy s Karlem, triumfální setkání Milana s Karlem… A poslední scéna: dvě trosky, Eva, jež při náhlém ataku nemoci potřebuje pomoc, zatímco Milan, opilý, chrápe.Ukázka z textuTřásly se mi ruce, hlavně zpočátku, když na mne nezúčastněně, s nervózním spěchem pohlíželi zákazníci skrz skleněné okénko. Už několik let jsem těm ustaraným příchozím prodávala kolky a korespondenční lístky a známky, na kterých byl Václav Havel, po mnoha letech první usměvavý prezident. Prodávala jsem známky s červeným, modrým a zeleným Havlem, korespondenční lístky a vážila jsem balíky a dopisy, a poslední dobou jsem si byla vědoma, že vlastně je to teď se mnou podobné jako v té kobce mezi knihami, i zde na poště jsem naplnila svůj koutek na okně květinami a rostlinami, vázami a květináči, talířky s opadanými uschlými okvětními lístky a miskami s vodou, na jejíž hladině se pyšně rozhlížejí oči květů, je to mé malé soukromé horské pleso, na němž pěstuji své lekníny, bílé, růžové, žluté a nafialovělé, když se na ten talířek upřeně zadívám, jeho povrch se mění a hlavičky sedmikrásek a blatouchů se stávají Monetovými lekníny... A lidé, kteří přicházeli k mému okénku a podávali mi své dopisy, abych pro ně vybrala známky různých cen a proto i různých barev, se nevraživě dívali na mě a na mé okolí, jejich oči a ústa se neusmívaly jako oči a ústa pana prezidenta, na jejich rtech byla zatrpklost a v očích zklamání, to dlouhodobé, celoživotní zklamání, smísené s malou dávkou zlosti a velkou dávkou smíření z nezbytnosti, takový výraz mívají tažní koně a prodavačky v samoobsluhách, básník by to nazval černé slunce melancholie, zatímco pan prezident to pojmenoval blbá nálada...