Srdce zmámené láskou / Miroslav Plzák

Jak láska začíná? Jak můžeme ovlivnit její vývoj? Co dělat, aby vydržela co nejdéle? A co dělat, když nevydrží? Milenectví je sice jedinečný a neopakovatelný příběh, ale je vždy riskantní. Vývoj lásky nemůžeme předvídat. Zamiluji-li se, nikdy nevím, jak to dopadne. A jakmile se pokusím lásku ovlivnit tak, aby co nejdéle přetrvala, začnu se jevit jako závislý partner, což lásku druhého oslabí...Jak řešit tento milenecký paradox?Knihu provází ilustrace Jiřího Slívy.Ukázka z textuPropadáme klamnému dojmu, že milenectví jakožto předmanželská láska tu bylo odjakživa. Ještě v 19. století si předmanželské milování mohly dovolit tak 3 % populace. A to jednak dostatečně bohatá aristokracie a jednak bohéma, pospolitost umělců všeho druhu. Ani bohatý měšťan ani bohatý sedlák něco tak pošetilého svým potomkům nedovolovali. A prostý člověk? Byl rád, že měl jednou za měsíc na talíři maso. Na lásku neměl čas ani pomyšlení.Milenecká příběhovost se ale odbyla v časech namlouvání. Pokud se kolem krásné slečny točili alespoň dva muži (samozřejmě ověření jako případní živitelé rodin), vznikalo drama. Někdy i souboje. Nikdy se však nestřílel hrabě s místním ševcem. Slečna dovolila, aby se o ni ucházeli výhradně náležití partneři.Dnes možná nedokážeme pochopit, že si muž i žena chtěli sňatkem především vylepšit svou ekonomickou situaci. Pokud si ji vylepšili, měli se rádi.To my se dnes vrháme do zvláštního předmanželského adrenalinového vztahu zvaného milenectví. Je to nebezpečné párové klání, přinášející nám nevšední, zcela ojedinělé zážitky. Mimo nevšedních zážitků nás ale milenecká láska navíc uzavírá do zlaté klece nebezpečného duševního stavu, vyjádřeného výrazem „zmámení“. Dodnes jsem zmámen Starými zámeckými schody, kde dívka má srdce zmámené láskou. Karel Hašler byl velký umělec. A Srdce zmámené láskou je krásně výstižné.To, že se máme milovat, je na nás chrleno doslova odevšad. Řekne-li vám někdo, že zlořády světa zachrání láska, hoďte po něm kamenem. Neumí-li vysvětlit, jak se to dělá, aby se lidé milovali, nechť mlčí.Jako lékař a manželský poradce vysvětluji v tomto útlém spisku, co hrozí, ponecháme-li lásku dovádět jako štěně utržené od řetězu. Hrozí úzkost, smutek, zoufalství a dokonce i smrt. Z knížky jistě vytušíte, že fandím milenecké lásce civilně odlehčené. Ze všeho nejdůležitější ale zůstává, že neexistuje jedno milenectví. Průběhy milenectví jsou různé a laik má sklon hodnotit lásku jen podle toho, zda se vyvedla, či ne, nebo zda bolela málo, nebo příliš.Jenže milenectví jsou i různě krásná a různě ušlechtilá. O tom se dočtete v těžišti této knihy, v její páté kapitole. Jsem pro poezii lásky, ale ne pro tu bižuterní okoukanou ze špatných filmů.Mimochodem, poezie lásky může dostat až mimořádně jakoby nepoetický rozměr. Karel Čapek se do Olgy Scheinpflugové zamiloval teprve v okamžiku, kdy se rozhodl, že se s ní ožení. Předtím ji chápal jako pestrobarevné hravé dítě. Pak se ale rozhodl si ji vzít. A takto rozhodnut s ní za úplňku šel na romantickou noční procházku. Když se vrátil domů, řekl své neteři Heleně Koželuhové: „Panečku, to byla nádhera, měsíc svítil jako prase.“Neteř byla pohoršena. A já jí to mám dodnes zazlé.